Přečtěte si

(11. 2. 2016)

Pavel Hroboň: Populace stárne, zdravotnictví selhává

Podle spolutvůrce české zdravotnické reformy se to týká financování i skladby péče.Stát by měl prosazovat, aby dlouhodobě nemocní a nesoběstační lidé mohli dostávat potřebné služby doma. Do institucí patří jen lidé, pro které domácí péče není možná, myslí si zdravotnický expert Pavel Hroboň. Domácí péče je lepší pro klienty i pro společnost a je i levnější. Je ale nutné vytvořit vhodné podmínky pro pečující, kteří dnes nesou většinu zátěže.

V čem spočívá problém českého zdravotnictví s ohledem na stárnutí populace?
Současné financování a uspořádání zdravotních služeb neodpovídá dnešní společnosti a hlavně neodpovídá dnešním nemocem. Zdravotní systémy, jak je známe v Evropě a jak se nám velmi osvědčily v posledních 60 letech, byly nastaveny v úplně jiné situaci, kdy se lidé dožívali kratšího věku a kdy hlavním problémem byly infekční nemoci a úrazy. Když to řeknu surově, tak se člověk buď rychle uzdravil, nebo zemřel. Z toho plyne přetrvávající důraz na akutní medicínu.

S prodlužováním věku však lidi sužují jiné zdravotní potíže, a tudíž začínají potřebovat i jiný druh péče…
Ano, dnešní převládající problémy, ať už z hlediska zdravotního stavu, nebo spotřeby peněz, jsou úplně jiné. Jsou to chronické nemoci typu srdečních chorob, cukrovky, astmatu, mentálních, ale i nádorových onemocnění. Lidé s nimi žijí dlouhá léta, až desetiletí díky tomu, že dostávají moderní léčbu. Stojí to samozřejmě obrovské peníze a my bojujeme o alespoň trochu snesitelnou kvalitu jejich života. Kdybychom však dokázali jinak zorganizovat poskytování zdravotních služeb a více zapojit občany do péče o vlastní zdraví, tak by chronické nemoci vznikaly později a lidé by žili nejen delší, ale i produktivnější životy. Medicína dokázala přidat roky k životu, ale my do těch let potřebujeme přidat více života. Cestou je větší důraz na prevenci a integraci péče.

Proč u nás není téměř nikdo spokojen s tím, jak probíhá péče o chronicky nemocné lidi závislé na pomoci?
Problémem je, že tato takzvaná dlouhodobá péče je rozdrobena do dvou sektorů - zdravotnického a sociálního -a není dobře propojena. Na začátku je obvykle poskytována akutní péče -starší člověk si například zlomí nohu, dostane zápal plic nebo mozkovou mrtvici. Po stabilizaci stavu by měla nastat fáze, která se nazývá následná péče. Jejím cílem je pacienta doléčit a obnovit jeho schopnosti postarat se sám o sebe. Bohužel je ale skupina lidí, u nichž už není naděje na úplné doléčení a obnovení jejich soběstačnosti. O část z nich je možné postarat se v domácím prostředí, jiní musí pobývat v nějaké instituci, poskytující dlouhodobou péči. Ta se skládá ze sociální péče a ze zdravotní ošetřovatelské. Tuto následnost péče dobře popisuje zákon o zdravotních službách, který byl přijat za ministra Hegera. Problém je, že nebyl plně promítnut do zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Co to znamená?
Když se podíváte na dnešní léčebny dlouhodobě nemocných, zjistíte, že průměrná doba hospitalizace se v institucích, které se stejně jmenují, jsou stejně placeny a platí pro ně stejné požadavky, pohybuje od 12 do 120 dnů. Zcela evidentně některé z nich poskytují následnou péči, jiné zase dlouhodobou. Což má spoustu nepříjemných důsledků. Když odešlete člověka, který potřebuje následnou péči, do instituce poskytující dlouhodobou péči, tak v ní nedostane to, co potřebuje. A naopak když se člověk, který potřebuje dlouhodobou péči, dostane do instituce následné péče, je jeho pobyt zbytečně drahý a opět nedostane to, co potřebuje nejvíce, tedy kvalitní sociální a zdravotní ošetřovatelskou péči. Rehabilitace a obnovení schopností jsou něco jiného než prevence dalšího zhoršování stavu a vytvoření důstojného prostředí pro konec života, což je cíl dlouhodobé péče.

Velká část odborníků ale tvrdí, že dlouhodobá péče dnes netrpí ani tak nedostatkem peněz, jako spíš tím, že jsou špatně rozdělovány. Souhlasíte s tím?
Krátkodobě ano. Ale i když do dlouhodobé péče vneseme pořádek a efektivitu, kvůli stárnutí obyvatelstva bude muset následovat i více peněz.

V mezinárodním srovnání je Česko na předních místech v podílu rodin, které se starají o svého závislého člena. Rodiny jsou ale touto péčí velice zatíženy…
Nepochybně. Myslím, že to skoro každý z nás zná ze své vlastní zkušenosti. Neformální péče je u nás rozšířená, ale o pečující lidi není dobře postaráno. V Německu je možné z pojištění na dlouhodobou péči zaplatit odlehčovací pobyty, které na jeden až dva měsíce ročně umožní pečujícím a rodině, aby si odpočinuli. A když máte zajištěné financování, tak existují i instituce, které tyto odlehčovací pobyty nabízejí.

Měla by být snaha dostat co nejvíce závislých lidí do domácí péče?
Lekce ze zahraničí je naprosto jednoznačná. Mělo by se udělat všechno pro to, aby lidé mohli dlouhodobě a udržitelným způsobem dostávat potřebné služby doma. Do institucí patří jen lidé, s kterými to doma už opravdu nejde. Domácí péče je lepší pro samotné klienty, z hlediska sociální soudržnosti pro celou společnost a je i levnější. Musíme však vytvořit vhodné podmínky i pro pečující, například již zmíněnou možnost odlehčovacích pobytů. Druhým předpokladem je dostupná profesionální domácí péče, sociální i zdravotní. Když se ale podíváte, kolik lidí dnes využívá agentur domácí péče, jejich počet v jednotlivých krajích se liší až dvojnásobně.

Proč tomu tak je?
Zdravotní pojišťovny se dlouhodobě ocitají v roli někoho, kdo je v podstatě spíše nucen platit provoz existujícím poskytovatelům než rozdělovat peníze podle zdravotních potřeb obyvatel. Když už někde je nemocnice nebo léčebna, tak se očekává, že její provoz bude pokryt zdravotními pojišťovnami, do značné míry bez ohledu na to, jak potřebná tato instituce je. A na druhé straně se potom zdravotní pojišťovny snaží šetřit na domácí péči, která sama o sobě není drahá, a dokonce by dlouhodobě mohla ušetřit peníze.

Takže způsob financování zdravotní péče je spíše nastaven ve prospěch provozovatelů než příjemců péče?
To jednoznačně. Ale historicky vzniklá síť poskytovatelů ani její financování neodpovídají dnešním potřebám.

Musím se zase ptát, kde leží příčina.
V 90. letech jsme udělali jen půlkrok v návratu k systému veřejného zdravotního pojištění. Všeobecná zdravotní pojišťovna se tehdy vybudovala jako instituce na výběr peněz a zaplacení poskytovatelů, zatímco rolí moderní zdravotní pojišťovny je nakupovat zdravotní péči podle potřeb jí svěřeného obyvatelstva.

Jak hodnotíte zavedení příspěvku na péči v roce 2007?
Byl to krok správným směrem. Peníze mají jít za klientem, a ne za institucí. Vždy je třeba opatrnosti v hodnocení dopadů na rozpočet, ale principiálně je zavedení příspěvku, který je možné použít jak pro neformální, tak pro formální péči a předat ho poskytovateli, jehož si klient vybere, obrovským posunem vpřed.

Proč je problém s kvalitou léčeben dlouhodobě nemocných?
Za stejné peníze některé vypadají velmi dobře a jiné naprosto příšerně. Což není ani tak stavem budov, jako spíš tím, jak jsou tato zařízení řízena. Druhá věc je, že všechny léčebny dlouhodobě nemocných mají stejné požadavky na technické a personální vybavení a dostávají zhruba stejné množství peněz od pojišťoven. Některé ale poskytují následnou péči, a jiné převážně dlouhodobou péči. Pro ty, které poskytují velmi dobrou následnou péči, je těch peněz málo, a pro ty, které poskytují dlouhodobou péči, je peněz zbytečně moc.

V celé zemi je problém dostat v případě potřeby seniora do kvalitního zařízení…
To je důvod, proč peníze mají jít za klientem, a ne za zařízením. Financujme potřeby lidí, ne institucí. Navíc existuje prostor pro přesun části těch, kteří dnes pobývají v léčebnách, do domácí péče, ale ti lidé k tomu musí mít taky nějakou finanční motivaci. Když jsou v léčebně a všechno je za ně hrazeno, proč by to dělali? A rodiny musí mít pro péči vytvořené podmínky, včetně odlehčovacích pobytů a terénních služeb.

Otázka na závěr. Jak se zpětně díváte na reformu zdravotnictví za ministra Julínka, které jste byl spoluautorem?
Myslím, že při prosazování změn jsme byli netrpěliví a politicky nešikovní.

"I když do dlouhodobé péče vneseme pořádek a efektivitu, kvůli stárnutí obyvatelstva bude muset následovat i více peněz."

***
Pavel Hroboň (47)

* Vystudoval medicínu na UK v Praze a řízení zdravotnictví na Harvardu.
* V letech 2006 až 2009 byl náměstkem ministra zdravotnictví. Podílel se na tehdejší reformě českého zdravotnictví.
* Mezi lety 2002 a 2005 pracoval pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu jako poradce a ředitel strategie.
* V letech 1998 až 2002 působil jako konzultant mezinárodní poradenské firmy McKinsey & Company.
* Přednášel ekonomii zdravotnictví na Karlově univerzitě a několik let pracoval jako lékař internista.
* Je spolumajitelem konzultantské firmy Advance Healthcare Management Consulting.

***

4.2.2016 - Ekonom - str. 28 - Zdravotnictví//autor:Markéta Fišerová


Zpět na seznam

Diskusní kalendář

« listopad 2017 »
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930