Přečtěte si

(10. 2. 2016)

Stárnutí: časovaná bomba zdravotnictví

Rostoucí podíl starých lidí je rizikem pro financování zdravotní péče. Přetrvávající důraz na akutní medicínu je však zase rizikem pro seniory.

Ještě tentýž den, kdy si třiaosmdesátiletá babička Lenky Netopilíkové zlomila krček stehenní kosti, jí v karlovarské nemocnici voperovali kloubní náhradu. Do týdne se pohybovala s pomocí chodítka. Pak ale následovalo přeložení do doléčovacího zařízení v Ostrově, kde se z ženy, trpící zároveň počínající stařeckou demencí, stal ležící pacient. „Řekli nám, že je příliš slabá, že s ní žádná cvičení dělat nemohou,“ vzpomíná na dobu před téměř dvěma lety Netopilíková. Přidala se infekce ze zavedené cévky a následná léčba antibiotiky. Po dvou měsících se už její babička ani nezvedla z postele. Přestože od toho lékaři rodinu odrazovali, ta se rozhodla vzít si pacientku, vážící tehdy pouhých 26 kilogramů, domů. Péče blízkých i docházejícího fyzioterapeuta ji nakonec postavily na nohy. „Kdyby tam zůstala, skončila by jako ležák. Zachránilo ji jen to, že si ji děda s tátou vzali domů,“ říká Netopilíková.

Její příběh je jen jedním z mnoha podobných, které odrážejí dlouhodobou nefunkčnost systému zdravotní a sociální péče o seniory a odhalují skutečnost, že tuzemská společnost není na stárnutí své populace dostatečně připravena. Už dnes se hraje o to, jak bude postaráno o rekordně silné ročníky tzv. Husákových dětí ze 70. let, až zestárnou.

V Česku bude v následujících letech a desetiletích jedním z nejrychlejších temp na světě přibývat starých lidí, kteří čerpají zdaleka nejvíce zdravotní péče a často se stávají závislými na pomoci okolí. Současně bude ubývat lidí v produktivním věku, kteří do průběžně financovaného a solidárního systému zdravotního pojištění přispívají. V roce 2060 by mělo na jednoho seniora nad 65 let připadat pouze 1,6 ekonomicky aktivních osob, oproti současným pěti, a bez reforem se stane podle názorů mnohých odborníků i institucí financování zdravotnictví neudržitelným. „Financování a uspořádání zdravotních služeb neodpovídá dnešní společnosti a hlavně dnešním nemocem,“ potvrzuje bývalý náměstek ministra zdravotnictví Tomáše Julínka a spoluautor tehdejší zdravotnické reformy Pavel Hroboň. „Jsem přesvědčený, že jediná cesta, jak se vyhnout nedostatku finančních prostředků, je provést změny. Pokud je neprovedeme, tak se s vysokou pravděpodobností naplní chmurné předpovědi.“ (Více viz rozhovor na str. 28.)

Důraz na akutní péči

Většina pozornosti i peněz v českém zdravotnictví stále míří do akutní zdravotní péče. Následuje se tak model, který vznikl před 50 lety. Lidé se tehdy dožívali kratšího věku a netrpěli zdaleka tolik chronickými nemocemi jako dnes.

Podle lékařů ale každým rokem přibývají desetitisíce pacientů s chronickými onemocněními a dlouhodobou péči potřebuje už 10 procent populace. Skvělé výsledky akutní medicíny však zejména v případě starých a chronicky nemocných lidí často přijdou vniveč. Důvodem je chybějící nebo nedostatečné doléčení a rehabilitace, která by je vrátila k soběstačnosti, nebo nemožnost kvalitně a důstojně dožít nejlépe v domácím prostředí s podporou rodiny a terénních služeb. Proto lidé po úrazu nebo mrtvici často zbytečně končí jako trvale ležící pacienti a umírají v podfinancovaných léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN).

Ti, kteří nemají naději na doléčení, a jde spíše o to zajistit, aby se jejich stav nezhoršoval, zase potřebují dlouhodobou péči nejlépe v domácím prostředí. I tito lidé však často končí v nemocnicích a zařízeních s intenzivní zdravotní péčí, kterou nepotřebují, přitěžuje jim a je zbytečně drahá. Zaměňování následné a dlouhodobé péče vede k neefektivnímu nakládání s penězi, které se pak projevuje v nedostatku a lhostejném přístupu personálu i v omšelém vzhledu a vybavení léčeben.

„Nedaří se zde nastavit a rozklíčovat péči podle potřeb toho kterého člověka. Výsledky jsou alarmující,“ shrnuje problém tuzemské dlouhodobé péče Alena Šteflová ze Světové zdravotnické organizace. Dlouhodobá péče je poskytována jak ve zdravotnických zařízeních typu LDN, tak v sociálních zařízeních typu domovů seniorů. Zdravotní pojišťovny a ministerstvo práce a sociálních věcí se dohadují, co je zdravotní a co už sociální složka péče a kdo by ji měl hradit.

Podle Petra Wiji, experta na dlouhodobou péči, by se přechodným řešením mělo stát chystané sjednocení standardů a úhrad zdravotní péče o závislé klienty pro zdravotní a sociální pobytová zařízení. „Definuje se nový typ zdravotně-sociální služby v sociálních zařízeních, kde by měly platit paušální platby jako ve zdravotnických zařízeních,“ říká Wija, který působí mimo jiné v ministerských komisích. „Systém dnes není nastaven na to, aby se tito lidé stali opět soběstačnými. Mnohdy nedostanou najíst, napít, mají proleženiny,“ upozorňuje.

Právě to se stalo devětasedmdesátiletému otci Lenky z jižních Čech. Poté, co si před rokem přivodil těžký úraz hlavy, zachránila ho operace mozku v Českých Budějovicích a následný pobyt na anesteziologicko-resuscitačním oddělení jedné z jihočeských okresních nemocnic. „Bylo to tam jako v Chicago Hope. Jak se chovali, jak to tam vypadalo, kolik bylo doktorů, sester, jejich ochota nás informovat,“ říká Lenka. „Ale pak se dostal na chirurgickou jednotku intenzivní péče, což byl těžký průšvih. Měl slavíka v krku, tekl mu z něho hnis a dostával kyslík. A na stolečku vedle něho leželo jablko a zuby ve skleničce. Během tří týdnů na oddělení se mu udělaly strašné proleženiny.“

Pojištění na péči

Stále se nedaří překonat rozdrobenost systému dlouhodobé péče, jež v sobě kombinuje jak zdravotní, tak sociální složku a spadá pod dvě ministerstva - zdravotnictví a práce a sociálních věcí. Pokračující neochota státu vyřešit dvojité financování i řízení dlouhodobé péče přiměla v polovině ledna odborníky z oboru ke svolání tiskové konference, na níž nešetřili ostrými slovy na adresu vlády. „Zákony se zcela míjejí účinkem. Už 20 let se neustále ustavují nějaké komise a žádná to zatím nevyřešila. Dnes zasedají další a zase to nevyřeší,“ netají se skepsí nad přístupem politiků místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic Petr Fiala. „Kdyby to byla priorita, vezme premiér oba ministry za flígr a řekne: „Do měsíce chci mít řešení, jinak vás vyhodím.“

Podíl Čechů nad 65 let se přitom do roku 2050 zdvojnásobí.

Lidí ve věku 80 a více let bude dvakrát více než dnes dokonce už za 15 let - skoro 700 tisíc. Podle jedné z analýz se pod vlivem stárnutí populace dostane tuzemské zdravotnictví do deficitu už v roce 2020. Další studie, provedená již před 10 lety, předpokládá, že kvůli čím dál staršímu obyvatelstvu bude nutné do roku 2050 ztrojnásobit sazbu zdravotního pojištění, protože jinak stát ufinancuje pouze poloviční rozsah současné zdravotní péče.

Na dlouhodobou péči jde podle lidí z oboru o 30 až 50 procent méně peněz, než jsou reálné potřebné náklady, aby se péče prováděla důstojně a na kvalitní úrovni, včetně dobré stravy, a aby byl dostatečně zaplacený personál. Klíčem k odstranění současného stavu je podle Hroboně jasné definování a oddělení poskytovatelů a placení následné a dlouhodobé péče.

Zatímco tu následnou, rehabilitační, musí hradit zdravotní pojišťovny, u dlouhodobé péče se nabízí model, který dobře funguje v Německu a Nizozemsku. Tam platí, že dlouhodobá péče není ani čistě zdravotní, ani čistě sociální, ale je svébytným kombinovaným druhem péče. Má svoji definici, své poskytovatele a své financování.Právě po tomto řešení volá i Asociace českých a slovenských nemocnic: vyčlenit část zdravotního a sociálního pojištění a vytvořit z něho zvláštní sazbu pojištění dlouhodobé péče. Ta by měla do systému přinést dost prostředků a hradit současně obě složky dlouhodobé péče. I to má však podle Hroboně svou nevýhodu - kvůli stárnutí obyvatelstva rychle roste výše sazby, což se časem může stát neúnosné.

Domácí péče

O Lenčina tatínka z jižních Čech dnes pečuje doma jeho osmasedmdesátiletá žena, která je však trvalou péčí o ležícího pacienta ochrnutého na půl těla vyčerpaná. Rodin, které se takto rozhodnou starat o své nemohoucí blízké, je po Polsku v Česku překvapivě nejvíce v Evropě. Až 80 procent závislých se ocitá v péči rodiny po průměrnou dobu čtyř až pěti let. I když je to pro stát levnější než ústavní pobyt, většina zátěže stále spočívá na rodinách.

V roce 2007 byl zaveden měsíční příspěvek na péči, pohybující se podle stupně závislosti od 800 do 12 tisíc korun, který měl za úkol umožnit lidem použít jej pro domácí péči, nebo pobyt v ústavu. Systém je ale příliš složitý a nepružný a lidé často ani o této možnosti nevědí. Vyřízení trvá až rok a mezitím lidé často zemřou. Dávka navíc nestačí na nákup ošetřovatelské péče, takže se většinou použije jako náhrada příjmu jednoho člena rodiny, který se vzdá práce. V roce 2014 příspěvek pobíralo 332 tisíc lidí a stát na něm vyplatil 20,4 miliardy korun.

Pro domácí péči se lidé často rozhodnou v zoufalé situaci, kdy nejsou schopni nalézt volné a kvalitní pobytové zařízení pro svého blízkého. Navzdory proklamacím státu o podpoře tohoto způsobu péče, který je výhodnější nejen z lidského, ale pro stát i z ekonomického hlediska, se jim nedostávají podpůrné terénní a odlehčovací služby.

Podpora z terénu

Terénní péče chybí na dvou třetinách území a liší se podle krajů, navíc čelí přísným limitům zdravotních pojišťoven, které v první řadě financují lůžková zařízení. Obce nemají povinnost terénní službu zajistit. Využití pečovatelské služby v Česku od roku 2009 dokonce mírně klesá.

Zuzana Luňáková, která už 20 let provozuje Agenturu domácí péče v Českém Meziříčí, žádnou podporu terénním službám, navzdory prohlášením pojišťoven i ministerstev, nepozoruje.

„Místo aby nám navýšili příjmy, jde to opačným směrem. Peníze plynou spíš do nemocnic. Pojišťovny říkají, že musí v první řadě zaplatit existující pobytová zařízení. Pro ně je jednodušší šetřit na agenturách. I když argumentujeme, že když lidé budou doma, tak je to bude stát méně peněz, oni tu úsporu nevidí.“

Odborná Komise pro rodinnou politiku, kterou založila ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová, se snaží situaci rodinám ulehčit. Podle socioložky Radky Dudové, která ve skupině zasedá, přišla komise v červnu s dvěma návrhy -zřízením koordinátora péče v obcích, jenž by rodinám pomáhal zorganizovat péči o závislého člena, a zavedením volna na péči.

Pečovatelské volno by mělo být nárokovatelné a hrazené z nemocenského pojištění. Doba trvání je stále v jednání.

Mohlo by to být dva až šest měsíců, po které by zaměstnavatel musel ošetřujícímu držet pracovní místo, což by části lidí umožnilo zůstat doma namísto v „eldéence“.

Expert Petr Wija také upozorňuje na riziko opakování obchodního modelu jako v případě předražených ubytoven, jejichž zřizovatelé parazitují na státních příspěvcích na bydlení. „Protože je poptávka po pečovatelských zařízeních ze strany státu a obcí neuspokojena, vstupuje do toho volná ruka trhu. Vznikají ošetřovatelské lazarety. Bude to podobný byznys jako v případě ubytoven, akorát že s chudinskou péčí,“ varuje Wija.

Na samém konci

Pokud nemá pacient šanci na uzdravení nebo dlouhodobý život na lůžku, přichází na řadu paliativní nebo hospicová péče, která může prodloužit život až o měsíce a zmírnit utrpení nemocného. Ta se ale ocitá na úplném okraji zájmu zdravotnického systému. Zatímco hospice dostávají zdravotní péči aspoň částečně proplacenou, mobilní hospicové služby, kdy lékaři a sestry dojíždějí za umírajícími domů, jsou závislé pouze na darech, grantech, dotacích a příspěvcích klientů. Teprve rok funguje pilotní program VZP, který testuje částečné proplácení těchto služeb v maximální délce 30 dnů.

Zatímco v USA umírá v hospicích každý druhý a v Německu a Rakousku asi 10 procent lidí, u nás je to asi jen jedno až dvě procenta. Podle lékařky Ireny Závadové, která už šest let jezdí v rámci mobilního hospice Cesta domů za umírajícími, si lidé neuvědomují, že navzdory velkorysým tokům peněz do anesteziologicko-resuscitační péče ji přežívá rok po zákroku jen 11 procent pacientů. „Tam je takových peněz, že si tam můžete dělat, co chcete. Ale na běžnou internu nikdo dost peněz nedá. Tam chybí ošetřující personál, sestry, kvalitní lékaři. A když máte poddimenzovaný stav ošetřovatelů, je jasné, že lidé tam budou ležet nenakrmení a nepřebalení.“ Člověk si podle lékařky snadno udělá obrázek o prioritách zdravotnictví, když vejde do areálu nemocnice v Motole: „Přijdete na skvěle vybavenou a novou kardiochirurgii nebo dětské oddělení. Ale když jdete za roh doleva a narazíte na oddělení následné péče, uvidíte otlučená okna, nefunkční kliky, ošoupané podlahy. A hned vidíte, kam se sypou peníze.“

Většina její práce spočívá v rozhovorech s pacienty o tom, co si přejí, anebo nepřejí na konci života. Tyto dlouhé hovory si ale může dovolit jen díky grantům - pojišťovna by je nikdy nezaplatila. „V mé péči zemře 90 procent pacientů a já mám pocit, že pomáhám. To jsem nikdy předtím, ať už jsem pracovala v IKEM nebo na Karláku, neměla,“ říká a dodává: „Mám pocit, že za mnou zůstává kus práce. A jednou bych chtěla, aby se tak někdo postaral o mě.“

Počet poskytovatelů dlouhodobé péče (lidé pečující o závislé jedince na 100 osob nad 65 let, 2013)

Země

Instituce

Domácí péče

Celkově

Švédsko

nerozlišuje se

x

12,0

USA

2,6

9,4

12,0

Izrael

0,8

3,9

4,7

Nizozemsko

3,9

5,5

9,4

Dánsko

3,3

5,2

8,5

Švýcarsko

2,7

5,8

8,5

Austrálie

2,7

4,3

7,0

Průměr OECD

2,9

3,2

6,1

Japonsko

1,4

4,5

5,9

Estonsko

0,4

5,2

5,6

Irsko

1,1

4,2

5,3

Německo

1,7

3,0

4,7

Rakousko

1,6

2,8

4,4

Španělsko

nerozlišuje se

x

4,2

Jižní Korea

1,1

2,1

3,2

ČR

0,8

1,6

2,4

Maďarsko

1,0

1,4

2,4

Slovensko

nerozlišuje se

x

1,3

Portugalsko

nerozlišuje se

x

0,1

Turecko

nerozlišuje se

x

0,1


Průměrné roční výdaje na zdravotní péči na jednoho pojištěnce podle věku a pohlaví (v Kč, 2013)

Věk

Muži

Ženy

Do 4 let

18 272

16 000

5-9

10 387

8 929

10-14

10 390

10 636

15-19

9 750

12 363

20-24

8 136

11 222

25-29

9 157

14 317

30-34

9 843

15 830

35-39

10 878

15 220

40-44

12 706

15 635

45-49

11 396

18 327

50-54

19 769

22 252

55-59

27 214

24 736

60-64

36 041

28 301

65-69

46 061

35 699

70-74

54 076

42 691

75-79

61 010

49 149

80-84

62 642

54 261

85+

67 400

60 563

Průměr

20 555

22 608

Zdroj: ČSÚ - Zdravotnické účty 2000-2013

Jak Česko stárne Růst podílu věkové skupiny na celkové populaci čR

Pořadí mezi 34 zeměmi OECD v podílu těchto osob Každým rokem přibývají desetitisíce pacientů s chronickými onemocněními. Dlouhodobou péči potřebuje už 10 procent populace.

Vliv stárnutí obyvatel na vývoj sazeb zdravotního pojištění

Sazba zdravotního pojištění:

2016 13,5 %

2050 36,6 %

Na tuto hodnotu by musela vzrůst sazba veřejného zdravotního pojištění ekonomicky aktivních osob, pokud by měl být navzdory stárnutí obyvatelstva zachován stejný rozsah zdravotní péče za jinak nezměněných okolností.

Zdroj: Predikce finanční bilance veřejného zdravotního pojištění do roku 2050; vydáno 2005, autoři: O. Schneider, L. Antošová, R. Chaloupka, P. Hroboň

48 procent Pouze takový rozsah péče v porovnání s rokem 2003 bude možné pokrýt z veřejných peněz v roce 2050 při zachování současné sazby pojištění. Zdroj: Predikce finanční bilance veřejného zdravotního pojištění do roku 2050

4.2.2016 - Ekonom - str. 24 - Zdravotnictví // Markéta Fišerová, s přispěním Marka Milera


Zpět na seznam

Diskusní kalendář

« listopad 2017 »
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930