Přečtěte si

(20. 6. 2012)

Dlouhodobou péči budou potřebovat dva lidé ze tří

Výdaje na dlouhodobou péči představují dvě procenta financí jdoucích do zdravotnictví, v blízké budoucnosti se mohou rovnat dvojnásobku. Podle prognóz, které zazněly 19. června na pátém pokračování diskusního cyklu Vize českého zdravotnictví, si dlouhodobé ošetřování vyžádá zdravotní stav dvou ze tří dnes ekonomicky aktivních občanů.

Následná a dlouhodobá zdravotní péče zahrnuje veškeré aktivity poskytované osobám odkázaným na pomoc v domácnosti i specializovaných zařízeních. V České republice to ročně vyžaduje lůžkovou kapacitu pro 60 až 70 tisíc pacientů s předpokládanou délkou ošetřovací doby v rozmezí 40 až 50 dnů. To odpovídá potřebě 8 000 a 10 000 lůžek. Pro pacienta přitom není rozhodující, kde se mu péče dostává, ale v jakém rozsahu a kvalitě.

Z příspěvku přednostky Geriatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze Evy Topinkové vyplynulo, že specifické požadavky pacientů v oblasti následné a dlouhodobé zdravotní péče jsou v současnosti plněny nesystémově. Pacienti jsou téměř chaoticky přemísťováni ze zdravotnických či sociálních zařízení domů, z domova do zařízení, mezi nimi a tak podobně. Potvrzují to i zkušenosti některých praktických lékařů. Ti totiž mnohdy vůbec nevědí, zda mají pacienta v konkrétní fázi léčby odkázat na instituci poskytující péči zdravotnickou, nebo sociální. Podle náměstka pro zdravotní péči Ministerstva zdravotnictví ČR Ferdinanda Poláka je alespoň dílčím řešením přesná definice toho, kde končí a začíná zdravotní, respektive sociální péče a kdy se z pacienta stává klient.

Jiným důvodem, proč aktuální nastavení systému dlouhodobé zdravotní péče nefunguje, je podle Stanislava Vachka, nezávislého konzultanta v oblasti zdravotnictví, vytváření dalších institucí, které mají nahradit domácí péči, a spolu s tím nedostatečná podpora pečovatelů, hlavně těch neprofesionálních. Stejně nelogický je přitom trend zcela opačný, totiž snižování počtu lůžek: „Přesun pacientů do jejich domovů nic neřeší, protože ani domácí péče není bezplatná,“ připomněl S.Vachek. Jako ideální řešení navrhuje kompromis v podobě „domácí nemocnice“.

Správné fungování systému následné a dlouhodobé zdravotní péče je vázáno na efektivní čerpání financí, které by odstranilo i řadu trvajících paradoxů. Příklad uvedl ředitel Domova Sue Ryder v Praze Matěj Lejsal: „Asistovat pacientovi při jakékoli činnosti je mnohem náročnější, než ji vykonat za něj. Z toho důvodu potom platí, že čím je pacient soběstačnější, tím méně peněz s ním přichází.“ Řečí čísel vycházejí denní náklady na sociální služby na 850 až 1 200 korun, zdravotní služby pak na 900 až 1 350 korun.
Z volné diskuse na konci setkání organizovaného Institutem pro veřejnou diskusi vyplynulo, že jednou z nevyhnutelných změn je zajištění dalších dobrovolných odvodů do systému, například formou sociálního připojištění. Potvrzuje to praxe běžná v západoevropských zemích, například v Německu, Francii nebo Velké Británii. Další eventualitou je podle Pavla Hroboně, partnera Advance Healthcare Management Institute, celoživotní spoření 350 korun měsíčně, které zajistí dva roky dlouhodobé péče. Spoření 450 korun měsíčně po dobu 20 let pak vystačí na jeden rok.

21. 6. 2012, Hospodářské noviny


Zpět na seznam

Diskusní kalendář

« listopad 2017 »
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930