Přečtěte si

(1. 3. 2012)

Paradigma úpadku

Evropa stárne, rodí se stále méně dětí, vzrůstá počet závislých na lidech v produktivním věku. Za pár let dojdou peníze nejen na důchody, ale i na zdravotní péči. Co dál? Kdy dojde mladším trpělivost s generací rodičů a prarodičů a odmítnou financovat systém založený na mezigenerační solidaritě? Nejlepší hlavy ze svých oborů prezentovaly bezútěšné křivky, výpočty a predikce. Vše do sebe zapadalo, vše vypadalo neprůstřelně a ponuře. Moderoval jsem diskusi o budoucnosti českého zdravotnictví a do duše se mi vkrádala beznaděj.

Pak promluvil profesor Lubomír Mlčoch. Řekl ve zkratce následující: „Předchozí úvahy se pohybují v paradigmatu upadající společnosti, která pouze promítá důsledky svého úpadku do svých ekonomických systémů. Pojďme se zamyslet nad tím, proč se v českých rodinách rodí jedno a někdy dvě děti, a nikoli dvě a někdy tři děti. To je jediná optimistická zpráva, kterou můžeme dát.“

Sklidil nejbouřlivější potlesk. Od té chvíle všichni diskutující mimo jiné hlásili, kolik že to mají dětí a vnoučat.
Tento vážený muž pár slovy obrátil naši pozornost k tomu podstatnému. Donutil nás přemýšlet o zdánlivě neměnném vzorci myšlení. Vzpomněl jsem si na profesora Mlčocha při čtení titulku jednoho z ústředních českých deníků. Zpravodajství o vládních plánech škrtů a úspor uvedl veletučným sdělením: Bude hůř. Zároveň se mi vybavily všechny ty prognózy věštící zánik euroamerické civilizace a ustrašenost lídrů západního světa.
Profesor Mlčoch má smutnou pravdu. Především evropské myšlení i činy jsou ovládány paradigmatem úpadku. Hasíme jeden požár a už se rozhlížíme v obavě, kde vypukne další.

S masochistickým zaujetím vypočítáváme den, kdy nás hospodářsky předhoní tu Čína, tu Indie. Kdy nám dojdou zásoby uhlí, kdy ropa. Kdy peníze na důchody, na nejdražší léky, o kterých se nám před týdnem ještě ani nesnilo.
Sami jdeme těm nastupujícím a dravým zemím tak trochu z cesty, mnohokrát s omluvou za námi způsobená minulá, ať již faktická či vymyšlená příkoří. Svět se mění. S jistotou nevíme, co z toho vzejde. Nemusí však být jen hůř. Společně s Lubomírem Mlčochem věřím, že civilizace Západu není nutně odsouzena na smetiště dějin.

Můžeme tam odejít dobrovolně, nebo začít něco dělat. Pro začátek třeba děti. Jakkoli je to pak po nesrovnatelně delší dobu spojeno s mnoha starostmi a mnohdy i nižším životním standardem.
Příjemné čtení přeje P. S.: O projektu Vize českého zdravotnictví se více dozvíte na straně 20, případně na www.ivd.cz.
P. P. S.: Autor tohoto sloupku má dvě děti.

1.3. 2012, Ekonom, Ondřej Neumann


Zpět na seznam

Diskusní kalendář

« listopad 2017 »
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930